Nález 32/2007 SbNU, sv.44, Ke lhůtě pro podání dovolání
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 44, nález č. 32
II. ÚS 566/06
Ke lhůtě pro podání dovolání
Ústavní soud se musel tvrzeným pochybením dovolacího soudu věcně zabývat už jen s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ústavní soud by se však takovými věcmi zabývat neměl. Nemá-li tomu tak být, je patrně nutné ve vztahu k dovolacímu řízení provést interpretační a aplikační, resp. legislativní změnu. I když lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že dané pochybení je výjimečné, k podobným pochybením obecných soudů dochází, neboť žádná lidská činnost není prosta omylů, což přirozeně platí i pro práci soudů, včetně soudu ústavního. Systém přezkumných instancí přirozeně nelze budovat ad infinitum, avšak není udržitelné, aby Ústavní soud v obdobných případech nahrazoval činnost obecných soudů. Jeho úkoly jsou v čl. 83 Ústavy České republiky vymezeny jinak.
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 ve věci ústavnístížnosti J. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006 sp.zn. 3 Tdo 567/2006, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 567/2006 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění
I.
1. Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, a tvrdil, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a že Nejvyšší soud odepřel stěžovateli spravedlnost [čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání, předepsané zákonem o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že Nejvyšší soud se zmýlil při počítání lhůty k podání dovolání. K omylu došlo tím, že počátek běhu lhůty dovolací soud vadně odvíjel od údaje uvedeného na doručence zásilky, jíž však byl v důsledku záměny doručen jiný rozsudek, přičemž přehlédl, že ve spise je rovněž založena doručenka dokládající okamžik doručení správného rozsudku. O omylu doručujícího soudu přitom svědčil jak dopis obhájkyně stěžovatele, tak obhájkyně jiného obviněného, jíž byl naopak nesprávně doručován rozsudek týkající se stěžovatele. Tyto dopisy svědčící o záměně dovolací soud nezohlednil.
3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. Eduard Teschler, který především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z doručenky založené na č. l. 327 vyplývalo, že rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání, bylo doručeno (dle pokynu příslušného soudce) obhájkyni stěžovatele dne 2. 1. 2006. „Způsob doručení pak tudíž odpovídal § 63 odst. 1 a 48 odst. 2 o. s. ř.“. Stěžovatelem namítané pochybení…
